„To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve, než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal.”
Evangelium podle Jana, 15 kapitola, verše 17-21
V Iráku a Sýrii den, co den roste kalifát, který založili islámští teroristé. Na severovýchodě Nigérie vyhlásila teroristická organizace Boko Haram další chalífát. Tyto organizace považují samy sebe za hluboce věřící a z jejich pohledu jsou jejich činy velmi vznešené a bohulibé. Jejich aktivity sledujeme zpovzdálí, skrze média a do té míry, do níž nás ona informují.
Jak bychom označili jejich aktivity? Jde „pouze” o zločin proti lidskosti? Od norimberského procesu se tento termín používá pro vraždu, vyhlazování, zotročování, deportace a veškeré jiné nelidské činy, spáchané proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo během ní, pro pronásledování z důvodů politických, rasových či náboženských, ať jsou či nejsou porušením interního práva v zemi, kde byly spáchány, jako následek jakéhokoliv zločinu, spadajícího do kompetence tribunálu nebo v souvislosti s tímto zločinem. U těchto zločinů jde hlavně o podmanění určitého obyvatelstva za jakoukoliv cenu. Při genocidě jde však o jeho zničení, a to úmyslné a systematické zničení, celého nebo jeho části, etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny.
Pro státy je velmi obtížné označit dění v samozvaném kalifátu termínem genocida, protože by na sebe vzaly právní a mravní odpovědnost zamezit této genocidě, jak se k tomu zavázali v různých mezinárodních konvencích. I Spojené národy ve své rezoluci z 15. srpna vyškrtli tento termín z původního návrhu. Islámu se bojíme a ten strach nás paralyzuje. Možná západní státy doufaly, že tzv. Arabské jaro se stane něčím jako Francouzská revoluce – decimací islámu (a tím i dalších náboženství) a vítězstvím osvícenectví. Opak se zdá být pravdou a strach západních demokracií sílí a počet obětí roste. Díky přímým záběrům popravených a vyhnaných nelze nevidět, co se děje. Je mezi nimi i nemálo křes’tanů, kteří v těchto krajích žijí od počátku křesťanství. Většinu politiků to nezajímá. Když jsem si jednou postěžoval na lhostejnost politiků a medií vůči nejvíce pronásledované náboženské skupině, křesťanů, jednomu židovskému příteli, odpověděl mi: vítej v klubu, bude hůř.
Bez ohledu na to, zda se jedná o zločin proti lidskosti nebo genocidu, pro křesťany je to velká zkouška víry. Ježíš nás vybízí: „To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve, než vás.” A jinde „milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují” (Matouš 5, 44). Pro nás, kteří sledujeme dění dosud v teple a bezpečí našich domovů skrze televizní obrazovky, je to pobídka nejen k modlitbě za živé a popravené pronásledované, za obrácení teroristů a odpuštění zločincům, ale také příležitost zamyslet se nad sebou samými: jak opravdově žiji svou víru? Jaké oběti přináším pro svou víru? Jaké malé války způsobuji ve svém životě? Koho zraňuji svým chováním? Kdo jsou moji nepřátelé…?
K tomu nám žehnám +
P. TOMAS
