Kapela Kryštof poprvé zahrála v Sušici poslední únorový den. Nabitá Sokolovna vibrovala očekáváním a po zhruba čtyřiceti minutách předskokanů se na jevišti za neuvěřitelného výbuchu publika objevilo všech sedm…
Do Sušice dorazili ten samý den odpoledne a po zvukové zkoušce frontman Richard Krajčo strávil několik desítek minut s novináři a odpovídal na otázky o muzice, kapele, plánech, koncertech i herectví.
Už jste někdy v Sušici hráli?
Ne, ale chtěli jsme… Několikrát jsme byli pozvaní, ale nějak to nevyšlo. Nepovedlo se ani bližší prozkoumání Šumavy když jsme tu třeba ve Švihově… přijedete, vybalíte, odehrajete, zabalíte, jedete zpátky. Není čas. Známe dobře benzínky, hotely… ale na poznávání míst není čas.
Ale kolem se pohybujete, nedávno jste hráli ve Strakonicích, jedete sem z Českých Budějovic.
To je pravda, ve Strakonicích jsem dostal pokutu a sem jedeme z Budějovic, od vás pak na poslední zastávku do Tábora.
Čím jarní tour končíte?
Sušice je jedna z posledních koncertních zastávek k desce Inzerát kterou jsme sice vydali před rokem a půl, ale „jezdit s ní“ jsme začali teprve v únoru. Nejdřív velké stadiony a haly, pak festivaly a teď kluby a menší sály. Udělali jsme podzimních asi dvacet koncertů, ale když se vyprodaly během několika dní, tak jsme si říkali, že uděláme ještě jaro. Naštěstí to dopadlo úplně stejně a zase jsme se těšili. Maličko jsme změnili repertoár oproti podzimu, ale stejně se koncert nejvíc drží poslední desky a písniček, které lidi prostě chtějí slyšet. Takže nové i tradiční.
Loni jste na hudebním i divadelním poli získali co se dalo – za skupinu, za desku, čtyřnásobné vítězství ve Slavících, vy cenu Thálie. Co z toho je pro vás nejcennější?
Pro mě osobně asi nejcennější je Thálie. Jednak jsem byl dvakrát před tím nominovaný, tohle bylo potřetí a pak – se mnou v nominaci byl třebsa Ivan Trojan kterého si nesmírně vážím, takže jsem ani nepředpokládal, že bych nějak výrazně zabodoval. Večer, kdy jsem Thálii dostal, byl pro mě opravdu šokující a velmi si té ceny vážím. Ale i jako kapela si všech cen, které jsme dostali ceníme, nejsou pro nás samozřejmostí.
Proč na slavnostní udílení nechodíte?
Je pravda, že se nám moc nelíbí, jak vypadají přenosy udílení, nebo co je tam za lidi, až tak se necítíme, jako vzdálení ‘ostravaci’, být součástí toho všeho a nemáme tam moc kamarádů a známých. Přijde mi docela legrační, že v těch prvních řadách sedí pořád dokola rok za rokem stejní lidé a ti nám většinou nejsou až tak blízcí… Takže my se toho nezúčastňujeme, ale za hlasy do Slavíka jsme byli fakt rádi, to určitě – děkujeme! Já tu cenu nechci shazovat, vážíme si jí, ale je nám prostě trochu žinantní tam chodit.
Jaký byl ten okamžik, kdy jste se to dozvěděli? Nebyli jste ve Státní opeře, ale právě jste koncertem končili podzimní turné.
My jsme zrovna byli na koncertě v Kutné Hoře, na vyhlašování jsme posílali našeho manažera Honzu Lipperta, který za nás ceny přebíral. Zpráva o tom, že se Kryštof stal kapelou roku, skupinu dostihla během začátku, těsně než byla na programu písnička Rubikon. V sále bylo asi patnáct set lidí a když jsme to oznámili, měl jsem v tu chvíli pocit, že to tam exploduje. Užili jsme si to tak úžasně, jak by to ve Státní opeře nešlo.
Vzpomenete si na úplný začátek, na první koncert?
Debutovou desku jsme vydali 2001, ale s kapelou jsme dohromady už 20 let. Na ten úplně první koncert si asi nevzpomenu, hodně dlouho jsme hráli jen v Havířově a v Ostravě, tam jsme měli i amatérské divadlo. Kapela hudebně doprovázela divadlo, já jsem hrál i v divadle. Byli jsme takové studentské seskupení, docela oblíbené, něco ve stylu Sklepa nebo Monty Python. Tam to fungovalo, ale jakmile jsme vyjeli za tu hranici Havířova – Ostravy, tak byl konec.
Poprvé jsme mimo tenhle region hráli v roce 2001 v září, už to bylo po tom, co se hrála Lolita v rádiích a na náš koncert v Brně přišlo 6 diváků. Takže když jsme se slyšeli v rádiu bylo to fantastický, ale ten koncert se šesti diváky…
Je to za vámi, je to zkušenost, odraz. Když se v rádiu slyšíte – posloucháte, nebo přeladíte?
Nepřeladím… moc tedy rádio neposlouchám, ale když, tak na cestách Radiožurnál kvůli dopravním informacím nebo zprávám, protože doma s dětmi na to není čas. Ale na rozdíl od herectví, kdy se na sebe nedokážu koukat, tak Kryštofa dokážu poslouchat.
Co je pro vás víc – herectví, nebo muzika?
Určitě mě baví víc muzika, i když glejt mám na herectví, ale muzika je pro mě prim. Kryštof je moje dítě. Docela dlouho jsem šel po těch dvou cestách – herectví a muzika – vedle sebe, nebo se i prolínaly, ale došel jsem do stádia, že jsem se teď definitivně rozhodl, že herectví na několik let opustím a budu se věnovat jen hudbě.
Souvisí to nějak s vaším protestním odchodem z Národního divadla? Tehdy jste spolu s dalšími kolegy odešel, když ministr kultury Jiří Balvín odvolal ředitele Jana Buriana a nedohrál jste ani Richarda III. ani Figarovu svatbu.
Nejen s tím. Tehdy jsem řekl, že neodcházím jen proto, že nový nastupující ministr v den svého nástupu odvolal ředitele Buriana. Já jsem v tom divadle byl 10 let a velmi si vážím toho, že jsem tam mohl být a hodně jsem se toho vedle všech se kterými jsem tam hrál, naučil. A měl jsme to štěstí, že jsem tam hrál velké a hlavní role. Ale mě celkově vadí zacházení státu s touto institucí. Za těch deset let jsem toho zažil dost, za poslední dva roky mělo ND pět ředitelů a podle mě se utápí v takové ‘nekoncepci’, ale bohužel to funguje jak funguje, od dotací přes politiku. Mě divadlo nikdy neživilo, víceméně jsem ho dělal vždycky proto, protože jsem ho měl rád. A pak i narážky na to , že je člověk placený z toho a z toho a tak by měl mlčet a být rád… já prostě nechci být placený státem, nechci být placený státem který se takhle stará o své instituce co se týká kultury, a navíc poslouchat že jsem živen a musím být vděčný. Takže jsem odešel. Zamrzelo mě to, při poslední děkovačce v divadle, kdy publikum stálo a čtvrt hodiny aplaudovalo, mi ukáply i slzičky, ale občas prostě chlap musí držet slovo. Moc se to neděje, ale je to zapotřebí. V podstatě jsem tam dohrál, jediná inscenace která mi zůstala jsou Deštivé dny v Ungeltu, za kterou jsem dostal právě Thálii, ta se ještě bude hrát dlouho. Ale nic nového dělat nebudu, skončím i s filmovým herectvím, teď jen dotočím seriál pro Českou televizi který už je skoro hotový a opravdu to vidím tak na 5-6 let klidu od herectví.
Jaký seriál? Můžete prozradit víc?
Jmenuje se Vraždy v kruhu, je to detektivka, Hana Vágnerová, Ivan Trojan a já jsme ústřední trojice detektivů. Já hraji takového podivínského detektiva, kterému se ve službě stal úraz a do práce se vrátil jako invalida na vozíku. Svým způsobem je hrozně omezen, ale pořád chce po svém a dost svérázně dokazovat, že je co platný. Takže tohle mě ještě čeká dodělat a pak opravdu pauza.
Pak už to bude jen Kryštof. Máte nějaký hudební vzor? S kytarou jste začínal hodně v oblasti folku.
Těch hudebních vzorů je hrozně moc. Úplně původně, když jsem si ‘přičuchl’ k muzice, to mi bylo asi 14 nebo 15, tak jsem poslouchal českobudějovický Oceán, přes ně jsem se dostal k Depeche Mode, pak k The Cure a U2. Začaly mě bavit kytary, pak jsem dělal dlouhou dobu DJ, měl jsem doma stovky kapel a interpretů.
A jak jste se dostal k Vlastimilu Třešňákovi?
Přes folk, knížky, Nohavicu… Hrozně mě bavila jeho próza, možná víc než jeho muzika. Tehdy jsme přebásnili jeho poezii, jako parafrázi na Třešňáka, což se mě osobně hodně líbilo, tak jsem tu písničku napsal. Ale nikdy jsem si nemyslel, že by mohla vážně vyjít, neměli jsme tehdy žádné kontrakty na album nebo tak. No a pak když k tomu došlo, tak jsme pana Třešňáka poprosili, jestli by nám to svolení dal.. Na desce jsme to nazvali jako Parafráze na Třešňákovo téma.
Hráli jste někdy spolu?
Jednou. Ale i s ostatními, třeba s Jarkem Nohavicou, ale spíš jsou to jednorázovky, takové sváteční věci.
Mluvil jste o pauze. Plánujete ale i pauzu kapely. To už je několikátá.
To je fakt, ale tahle bude taková druhá delší a přijde od září.
Proč?
Důvodů je víc – jednak prokřižujete republiku zhruba za rok, rok a půl. A aby lidi měli chuť na vás chodit, aby se těšili, tak v nich musíte vyvolat touhu. Doufám že se nám to vyplatí, jako v případě té první delší pauzy, kdy jsme si dali přestávku rok a půl před Inzerátem. V té pracovní pauze jsme se na desku naplno soustředili, dlouho ji připravovali a když jsme ji natočili tak jsme poctivě připravovali klipy, turné, všechno dopředu tak, aby prostě až se to rozjede, všechno jelo naplno a dobře.
Takže i tahle pauza bude tvůrčí?
Bude pracovní. Mediálně, „navenek“ bude ticho, ale už v květnu jdeme točit první půlku nové desky, v říjnu druhou.
No ale nemusíte se přece omezovat jen na Česko. Co nabídky zahraniční, na natáčení v angličtině?
Ne, to dělat nebudeme, alespoň prozatím to rozhodně v plánu nemáme. Sice američtí producenti, kteří s námi dělali Inzerát říkají že by stálo za to, to vyzkoušet; ale jednak nejsem naivní, jednak jsme na to docela staří, unavení, natož aby se povedlo, že se to doopravdy „povede“. Byl by to další začátek. A konec dětí, rodin, osobních životů. To nechceme.
Kde berete čas na sebe, na volno, koníčky, na rodinu?
Koníček je Kryštof, takže na něj čas mám. Na rodinu mám čas taky… koncertní a pracovní program si stavím podle dětí. Když jsem s nimi tak nepracuji… Čas na odpočinek nebo velký relax pravda moc není, ale podle mě se oddělené investice času do rodiny i do práce vyplatí.
I po těch letech, kdy jste profíci zvyklí na úspěch, cítíte pořád z lidí ten adrenalin, očekávání, napětí a podporu, když stojíte na pódiu na začátku koncertu? Teď už to není o šesti divácích, ale o davech žijících vaší muzikou a texty.
Určitě pořád ano. Ten poslední rok zvlášť je pro nás taková euforie. To je to, co si asi muzikant přeje celý život zažít. V tom je krása cesty muzikanta – ne začátku si přejete vydat CD, pak si přejete, aby na vás chodili lidi. Pak si přejete, aby vás hrálo nějaké rádio. Pak aby na vás chodilo víc lidí … Ale co si člověk přeje nejvíc je, aby když už ty lidi na vás chodí, tak aby to vypadalo tak jako na těch našich koncertech v posledním roce.
Ale u vás je tohle léta setrvalý stav.
Teď si myslím, že je to úplně jinde. Cítíme to.
Máte nějaký rituál před koncertem?
Máme a určitě naši fanouškové vědí, co to je. Asi to není vhodné k publikování, ale ten kdo nás sleduje, náš facebook, nebo chodí na naše koncerty, tak to ví, co na jevišti křičíme.
Co filmová muzika? Křídla Vánoc jsou úspěšný film s úspěšnou muzikou. Kde je u vás na žebříčku filmová muzika a jak se vám spolupracuje s Tomášem Klusem?
No, ono to sice vypadá že spolu spolupracujeme, ale my spolu vlastně nespolupracujeme. Já jsem Tomáše oslovil před třemi lety, kdy to byl kluk s kytarou co ještě nikde nebodoval, ale líbila se mi jeho tvorba. Oslovil jsem ho, poslal mu píseň, jemu se líbila a řekl že ji s námi nazpívá. Během těch dvou let se samozřejmě vyvrbilo spousta dalších věcí… Ale jsem rád, že s námi tu písničku ve studiu, asi za dvě hodiny, nazpíval. Ale v podstatě kromě ještě jednoho setkání, kdy jsme odehráli společný koncert, jsme se vlastně nepotkali, nebo se nijak pravidelně nepotkáváme.
Takže filmová muzika byla náhoda?
Pro mě to byla premiéra. Nikdy jsem scénickou hudbu nedělal. Vlastně nejdřív byla písnička, pak mě oslovila režisérka a scénáristka Karin Babinská, poslala mi scénář. Já jí poslal písničku s tím, že si myslím že by se tam hodila, že je o tom, o čem je film. No a nato mě přemlouvala jestli nechci dělat celou hudbu k filmu, což jsem nejdřív odmítl. Bál jsem se protože jsem věděl že nemám tu zkušenost a nechtěl jsem to zkazit. Nakonec mě přemluvila a já to přijal. Ještě se třemi kamarády jsme na statku v Krkonoších koukali na film a přímo do něj jsme nahrávali scénickou hudbu a vybírali mladé české kapely a jejich písničky. Docela nám to šlo vzhledem k tomu že jsem vlastně nevěděl do čeho jdu 🙂
A šel byste do toho znovu?
Záleží na tom, co by to bylo. A určitě ne sám. Kdyby to bylo něco co mě osloví a kluci by do toho šli se mnou, kdybych měl čas a kdybych…., ještě pár „kdyby“ by tu bylo, tak třeba ano.
Střihl jste si i režisérskou roli – režíroval jste klip k singlu Plán, kde ústřední dvojicí je herečka Vlasta Chramostová a její manžel Stanislav Milota a klip Svědomí s herečkou Zuzanou Kajnarovou.
To byla v podstatě taková z nouze ctnost. Režiséři kteří s námi točili klipy říkali, že s námi všemi se to nedá, že nás je hodně a že by chtěli točit klip jenom se mnou. A já jsem zase nechtěl točit sám, chtěl jsem abychom tam byli všichni – tak jsem to vymyslel a zrežíroval. Ale to není žádná moc velká režie. Šlo prostě o to, abychom tam byli všichni.
Jaký jste šéf? Despota, nebo v kapele vládne demokracie?
Jsem tvrdý despota, ale vládne dekomracie 🙂
Takže řízená demokracie?
Tak nějak. Nás je sedm, takže se musíme nějak domluvit, všechno si odhlasováváme. Ale takovou tu vizi pro kapelu mám, mám představy o tom kam by měl Kryštof směřovat, zhruba tak na pět let dopředu, takže i kluci ví, kam, proč a co bude následovat, proč je pauza, co v té pauze budeme dělat a co přijde potom. Teď to mám vizionářsky naplánované do roku 2018.
Ale jo, někdy jsem na kluky tvrdý, i když teď už ani tak ne, spíš dřív. Jenže oni zase vědí, že to dělám pro kapelu, že bych nikdy neudělal nic, co by mělo být pro nás špatně. Některé věci se jim nemusely líbit, ale poslední tři, čtyři roky fungujeme v souladu.
Jak dlouho spolu vlastně hrajete v aktuálním složení?
Kryštofa jsem založil před dvaceti lety a v tomhle současném složení spolu hrajeme 16 nebo 17 let.
Takže jste asi dobrý šéf, když máte stálý tým.
No… a tak zase nemůžu dělat všechno sám. V podstatě jsem management kapely vzal „zpátky“ před asi osmi lety, k tomu mě vlastně donutili kluci. Dělal jsem to od začátku, v průběhu doby jsme se někomu dvakrát svěřili a nebylo to ono, a tak po posledních sporech to vzešlo od nich, abych management dělal zase já. Dobře, ale potřebuju vaši pomoc – říkal jsem. Takže máme rozdělené úkoly a fungujeme. Naštěstí jsme „cestou potkali“ Honzu Lipperta který mi hrozně ulevil, začal se starat o spoustu věcí o které se teď nemusím starat já a na mně v podstatě teď zbyla ta role vizionáře, který určuje směr, vymyslí si všechny blbosti které na koncertě chce mít, vybírá grafiky, producenty a tak. Administrativní věci a na plnění konkrétního úkolu dělá z 80 % vlastně dnes Honza. Jsme oba dva tak trochu maniaci a workoholici takže se nám spolupracuje velmi dobře.
Pojďme zpět k muzice. Co vám dělá největší radost?
Když si fanoušci zpívají naše texty. Kouzelný zážitek – něco složím doma v garáži, nebo u sebe na statku, vylezu s tím na světlo, pak přijedu do Sušice, koncert je vyprodaný za pár hodin a lidi znají každý text slovo od slova. To je to nejvíc 🙂
Co byste jim vzkázal, vašim fanouškům, třeba těm šumavským?
Že máme ty nejlepší fanoušky na světě!
Že jim hrozně moc děkuji. Děkuji!
Že se jim omlouvám že sem tak moc nejezdíme, ale že to napravíme.
Že jsme nevěděli, že i tady je o nás takový zájem a že až budeme zase jezdit kluby a menší sály, tak se určitě zastavíme!
A obecně? Hrozně moc děkujeme za přízeň, máme strašně fajne a hodné fanoušky. To nám dokázali a dokazují nejenom tím, že chodí na naše koncerty, ale úžasnými věcmi jako když jsme dělali nedávno charitativní akci. Dali jsme na internet na měsíc zdarma DVD ke stažení s tím, že pokud chtějí, můžou nám poslat dobrovolný příspěvek a my jsme jim slíbili, že všechny ty peníze věnujeme dětským hematoonkologickým oddělením. A oni to zadarmo nechtěli! Nakonec poslali tři miliony korun! To je přece krása!
Dnes jsme zrovna byli na hematoonkologii v Českých Budějovicích. Už jsme navštívili Olomouc. Ostravu, Motol… Richard se na okamžik odmlčel … to byl hodně emotivně silný zážitek. Ještě nás čeká Plzeň a Hradec Králové. Asi to vědí, ale stejně jim, fanouškům, znovu děkuji – že nám věří. Dali peníze a věděli, že je předáme tam kam jsme slíbili. To je neuvěřitelná síla kapely.
Díky za rozhovor a ať vám to dál zpívá, ladí a vždycky víte, kterou cestou…
Andrea Staňková
Kompletní FOTOGALERIE z koncertu.
